Informace
NITOBE Inazô
Inazô Nitobe se narodil v obci Morioka v Japonsku v roce 1862 jako třetí syn v rodině. Jako sedmiletého chlapce ho adoptoval jeho strýc Tokitoshi Ôta a on se tak přestěhoval do Tokia. Po absolvování Sapporské zemědělské školy studoval dál ve Spojených státech a Německu. Po návratu do Japonska zde zastával různé funkce se vztahem ke vzdělávání. Mezi jiným byl profesorem tokijské a kjótské univerzity a vyučoval mnohé budoucí vůdčí osobnosti japonské společnosti. V roce 1911 vyučoval jako první japonský hostující profesor na šesti amerických univerzitách. V Japonsku bojoval za odstranění pozdního začátku vzdělávání žen a věnoval mnoho energie do založení Tokijské ženské univerzity, jejímž prvním předsedou se v roce 1918 stal.
Osobně se účastnil založení Společnosti národů v roce 1920 a zůstal v Ženevě jako pomocný generální sekretář Společnosti až do roku 1926. Dr. Nitobe Inazô byl pověřen vypracovat zprávu o Esperantu a jazykové otázce ve Společnosti národů a v srpnu roku 1921 se zúčastnil 13. Světového kongresu Esperanta v Praze. Jeho zpráva Valnému shromáždění Společnosti se stala prvním objektivním posouzením Esperanta zhotoveným vysokým oficiálním představitelem mezivládní organizace. Ačkoliv tehdy Společnost jeho doporučení nepřijala, jazykové politiky a praktiky mezivládních i mezinárodních nevládních organizací musejí i dnes, stejně jako tehdy, stále čelit potřebě zodpovězení přesně těch samých otázek, na které svého času poukázal dr. Nitobe.
Jeho zpráva se skládala ze tří částí:
- První část zprávy pro Společnost národů zaznamenává osobní dojmy z 13. Světového kongresu Esperanta. 2557 jeho účastníků ze 36 zemí je v ní popisováno jako "seriózní inteligentní občané", idealističtí a individualističtí. Konstatuje, že Esperanto uspokojivě fungovalo pro velkou škálu cílů.
- Druhá část podává stručný přehled vývoje esperantského hnutí a jeho stav v roce 1921. Relativní úspěch Esperanta ve srovnání s mnoha jinými jazykovými projekty se přikládá jeho snadné naučitelnosti a jeho spojování s "myšlenkou bratrství a spravedlnosti mezi všemi lidmi". Relativní zásluhy Esperanta a Ida jsou obtížně zhodnotitelné, ale dříve jmenové jasně zvítězilo pokud se jedná o získávání stoupenců.
- Třetí část se zabývá širšími rozměry jazykového problému v jeho vztahu ke Společnosti národů. Výhradní používání francouzštiny a angličtiny ve Společnosti "klade těžké břemeno na některé národy a proto vede k otázce o spravedlnosti". Kromě toho národních jazyků přibývá, zatímco obchod, věda a dělnictvo stále nutněji vyžadují společný jazyk. Ačkoliv se zdá, že neexistuje žádné dokonalé řešení tohoto problému, mnozí lidé si myslí, že nejlepší alternativou by byl neutrální mezinárodní jazyk, podobného druhu jako je Esperanto. Společnost by podle Nitobeho měla tuto možnost hlouběji a podrobněji prozkoumat, včetně otázky toho, zda se vyplatí takový jazyk oficiálně podporovat.
Inazô Nitobe pracoval také jako Hlavní japonský ředitel Institutu pacifických vztahů a zasvětil svůj život míru. Zemřel v roce 1933 během účasti na Pacifické konferenci v Kanadě. Na počest Nitobemu a jeho přispění k rozvoji své země umístilo v roce 1984 Japonsko jeho podobiznu na pětitisícovou jenovou bankovku.
Pro mnoho lidí ale i tak zůstává Nitobe nejznámější jako autor knihy Bushidoo - Soul of Japan (napsána v angličtině).
Zdroje: Nitobe Memorial Museum, "Za jazykovou demokracií"